Světelný pracovník se přeci za volantem nerozčiluje!

Světelný pracovník, že se za volantem nerozčiluje? Povídali, že mu hráli! Rozčiluje a někdy hodně. Světelný pracovník je totiž také člověk. Tedy bravurně ovládá vše, co umí předvést i druzí lidé. A pak je tu samozřejmě ta výhodná a v oblasti spirituality často zmiňovaná záležitost s opravdovostí projevu.

Naše vyzdvihovaná osobní esence. A oblíbené téma nás terapeutů – nastavení osobních hranic. Dále tu máme práci se stínem. Zvědomování našich negativních vzorců. Konfrontace strachů. Zastaralé programy konkurence, kritiky a kde čeho ještě. Seznam by to byl delší, než měl pan Lorenc z filmu Na samotě u lesa.

Být řidičem je totiž spirituální výzva.

Věděli jste to? Příležitost osobní transformace! Vycházím ze své komfortní zóny (haha…další to módní duchovní výraz) a přicházím se zásadním přiznáním.

JAK SE OPRAVDU CHOVÁ SVĚTELNÝ PRACOVNÍK ZA VOLANTEM? AUTENTICKY!!!

Prásk a je to venku. Ne nejsem Italka, nestahuju okénko ani nepředvádím tanec svatého Víta. Nejde mi ani pěna z úst, zatímco šílím, až ten „blb“ přede mnou přestane pouštět nesmyslně ty auta a skutečně nemám potřebu oblažovat spoluobčany všemožnými gesty. Vybržďování považuji za známku mentální poruchy a když mě předjede motorka, nemám z toho trauma a EGO tím nijak neutrpí.

Přesto nemohu říct, že bych za volantem setrvávala stále ve stavu Nirvány. V autě jsem se o sobě a svých programech dozvěděla hodně zajímavých věcí. A také jsem se sama sobě často zasmála. Což vlastně trvá. Nejvíc jsem se smála, když jsem pro jednou ve vzteku chtěla někoho skutečně protroubit a v tom afektu si nevzpomněla, kde je klakson. Když ho jednou nutně potřebuju! Do minuty mě došla absurdita celé situace a dostala jsem záchvat smíchu, že jsem nakazila i řidiče ve vedlejším pruhu, který též čekal na zelenou.

Prozradím vám nyní z pohledu vyšší úrovně vědomí a našich duchovních průvodců, co se doopravdy děje, když řídíte.

Řízení auta je totiž svým způsobem jedinečná konstelační technika. Akorát že tady to máte zadarmo! Ehm….tedy vlastně za cenu projetého benzínu a v případě některých jedinců i vlastních nervů. V konstelacích si vybíráte klidně i zcela cizí osoby jako zástupce za své blízké, rodinu či okolnosti a situace, které vás trápí. Na těchto zástupcích se poté při jejich vzájemné interakci, kterou jemně koordinuje zkušený průvodce, ukazuje hlubší pravda.

Konstelace odhalí, kde je zakopaný pes. Co komu vadí. Jaká tajemství v rodinách a rodech kdo tutlal. Co zůstalo nevyřčeno a žádá pozornost. Konstelace vytáhnou potlačené emoce. Uvolní z hrdla nevyřčené věty. Pomohou uvolnit potřebné. Už rozumíte? Asi se shodneme, že ve světle sděleného, je řízení auta jedna velká konstelace a transformační prostředek v jednom. Uf ! Kdo to má ale vydržet? Každý den nemáme náladu na nějakou transformaci.

Ale my Pražáci máme holt tu transformaci každý den. Ten provoz. A parkování. To tady bude brzo osvícených! Když vozíte každé ráno děti do školky a školy, máte o duchovní rozvoj a bohaté projevy autenticity postaráno. Děti je třeba rozvést v poměrně krátkém časovém úseku na dvě různá místa. Vynikající spouštěč iluze časového tlaku a programu netrpělivosti a tedy minima tolerance k zdánlivé ne dost svižným či ohleduplným reakcím ostatních řidičů.

Nastává fáze stěžování si, hudrání a hlasitého popisování všeho, co je podle mě v tu chvíli špatné a nefunguje. Ulevuji si průběžně od stresu frfňáním o nemožnosti projet, kam potřebuji, když jak naschvál pořád musí z obou směrů někdo jet a samozřejmě, že nikdo se nesmiluje, aby mě pustil. No jasně!!! Třeba všichni tady teď jezděte…nó a ty taky, ty můžeš jet ještě pomaleji! Hlásím jako obvykle, zatímco děti zůstávají v klidu, páč vědí, že to je matky normálka.

Maminko, tak poprosíme andílky, ať tady zařídí semafor.

Ten kruhový objezd u domu se Ti přeci splnil. Promlouvá ke mně zezadu konejšivým hlasem můj starší sedmiletý synek. Ale mami ten náklaďák je moc těžký, ten nemůže tak rychle uhnout víš? Uklidňuje mě dítě dále v půlce kopce do Hloubětína. Já vím broučku, já si jenom tím povídáním ulevuju. Jsem pak klidnější. Víš přeci, že se nezlobím doopravdy že? Aha odvětí potomek suše a tím to je vyřízené.

Konečně na poslední křižovatce. Jsme skoro u školy. Dnešní honička ala Zlatá tretra končí. Dnes to snad stihneme a nebude nás muset pouštět pan školník. Naskočí zelená a zezadu se ozve hláška mladšího z chlapců mým tónem hlasu a téměř identickou dikcí. No tak JEĎ néééé!!!!! Nechrápej za tím volantem! To už se směju nahlas. Pěkně mě má chlapec naposlouchanou.

Auto a jeho řízení vlastně představuje náš život. Chceme ho mít ve svých rukou a řídit si ho po svém. Ale samozřejmě tak jako v životě, je obvykle potřeba dodržovat jistá pravidla. V autě máme dojem soukromí, jsme ve svém prostoru. Iluze anonymity dovolí projevit skutečné emoce a přetlak tam, kde bychom se jindy korigovali. Je svým způsobem fascinující ovládat tak silný a rychlý stroj. Aspoň někdo nás poslouchá že? Řídit auto dává zažít pocit svobody a moci. Auto je rychlé a i my máme obvykle tendenci být v autě jaksi rychlejší. Rychlejší v projevení skrytého, potlačeného.

O co pomaleji nám jdou kupředu jiné naše záležitosti, o to svižněji obvykle toužíme jezdit, abychom si aspoň někde užili to, že to šlape podle nás. Tento druh prudkých řidičů obvykle světelný pracovník na silnici velmi rozčílí. Bytost duchovně orientovaná se totiž kochá životem. Pokud tedy neveze děti ráno pozdě do školy. Kochá se nádherou míjející krajiny, západem slunce, tokem inspirujících myšlenek nebo příjemnou konverzací s posádkou vozu.

Kochá se dlouho a tudíž si nevšimne, že ten chudák za ním se mu lepí už notnou chvilku na zadek, aby pak s troubením na italský způsob předjel na dálnici zprava. Aby ses nezbláznil! Pronesla jsem k jednomu takovému, když jsem vezla další tři ženy na meditační pobyt v pyramidě. Dáma vedle mě s energií královny zachovala ledový klid a lakonicky prohlásila památnou větu.

NO CO NO BOHYNĚ JEDOU!

A tak si dovoluji jezdit jako Bohyně a to prosím často včetně oblíbeného věnce na hlavě. No zkuste dát pokutu Bohyni s loknami a věncem na hlavě. Takové, co se na vás krásně usměje a ještě vám pošle láskyplnou energii do srdeční čakry. To se nedělá snadno. Příslušníci by mohli vyprávět.

Jsem k sobě laskavá. Dovoluji si být v životě i za volantem autentická a svá. Nechci být dokonalá. Navíc chápu že situace v provozu mi nádherně zastupují jiné okolnosti v mém životě a pomáhají zvědomit další souvislosti. Auto mi tak často udělá stejnou službu, kvůli které za mnou přichází lidé na sezení. A to už stojí za tu trochu rozčilování. Nemyslíte?

Mou vášní a posláním je v lidech probouzet a posilovat jejich světlo. Jsem průvodkyní duše na cestě k vnitřní harmonii a síle. Mou cestu si můžete přečíst zde >>